Včera jsem se probudila s pícháním v hrudi a s bolestí v krku, asi nervy před tím půlmarathone, říkám si. Naše děti byly celý týden nemocné, tak nálada nebyla optimální. Dvě hodiny jsem ladila formu žehlením u prkna a odpoledne jsem nabrala sílu hroznovými cukry a lila jsem do sebe vodu hlava nehlava.
V 16 jsme jeli na Kraví horu podívat se na Zeměkouli a na Měsíc, makety v nadživotní velikosti měly úspěch a bylo to fakt pěkné. Manžel mě vysadil na Velodromu, dostávám startovní číslo s čipem a energetický gel. Nevím, jak se to jí a nevím, jak to chutná. Jsem tam sama, pozoruju lidi, děti, pořadatele. Chystají se bubeníci, kteří budou třískat do bubnů, když my poběžíme. Poběží se 4 okruhy po 5 km. Ukrývám asi 10 hroznových cukrů do sportovní podprsenky. Udělalo se dusno, všichni jsou vysvlečení a mají všechno funkční. Já mám tričko Rybičky 48 a cítím se dobře. Do doby, než mi dojde rodinka z nákupu a manžela píchla do krku vosa. Mnohdy po bodnutí včelou nebo vosou natekl tak, že jsem ho nepoznala. Tři minuty před startem mi manžel říká, že mu natíká jazyk, točí se mu hlava a je mu hrozně zle, vyhledáváme zdravotníka a manžel dostává kapačku. Jak se mám asi cítit, když do amplionu hlásí, že za 10 vteřin je start a manžela mám na kapačce a vyděšené děti pozorují jehlu v ruce táty a vidí, jak máma v čelence mizí na start. V první zatáčce po startu se taky dusím, protože myslím na manžela a bojím se o něho. Věřím, že vše dobře dopadne, potím se jako kobyla a všichni mě předbíhají. Naberu rychlost a taky všechny předbíhám. Když naberu víc rychlost, vyčerpám se, tak běžím radši tak, jako doma v Rosicích a v duchu si zpívám Iné Kafe všechny ty rychlé písničky, které znám. Dala bych si kafe, ale musím běžet. Po prvním okruhu vidím manžela, děti i on jsou živí a řvou na mě, ať makám. Dělám machra, že běžím rychle a usmívám se. Jakmile zaběhnu za roh, je mi blbě, vyždímu propocenou čelenku, přestože jsem se napila, mám žízeň, dostavují se „stavy“ a když se dívám na svoje nohy, tak nevím, zda jsou moje.
Takové nervy, hlavně to nevzdat. Romský chlapeček mi na ulici Hlinky dává plác, plác. Celá romská rodina svačí mega hamburgery a padá jim z huby zelí. Hledám v poprsence hroznový cukr a není tam ani jeden. Asi to vypadlo. Po druhém okruhu mi manžel a děti mávají a že jedou do Rosic domů. Já napůl slyším, co říkají a piju vodu z občerstvovací stanice tak, že seberu dva kelímky, které při běhu vylívám omylem všude kolem sebe a nenapiju se, vracím se pro vodu a piju to stylem, že to liju na tričko Rybičky 48 a jsem nejen zpocená, ale vymáchaná, jdu na 4. pokus pro vodu a piju stylem, že mi to pak vyjede i nosem, nevím, jak to dělám, ale jeden by mi nevěřil…Třetí okruh je taky dobrý, všímám si, že spousta lidí jde, na 14 kilometru pociťuji halucinace a nevím, zda to doběhnu, v určitém místě je mírný kopeček a nějaké schody, to vylítnu, ale pak útlum a nechce se běžet, musíš musíš, zní mi v hlavě.
Probíhám to dál a jsem na 18 kilometru a cyklista, ze kterého stříká pot do všech stran, mi bohužel sděluje, že časomíra snímá do 2 hodin 30 minut a že je konec. Tím pádem budu v listině účastníků asi jako diskvalifikovaná.
Tady je začátek mého zklamání a škarohlídi si mohou mnout ruce, protože jsem to nedoběhla. V Praze byl limit do 3 hodin a časomíra snímala i dál. Tady se vše zastavilo na těch 2.30. Takže jsem uběhla 18 a něco kilometrů. Medaili mám, ale nemohu se jí chlubit. Zničená jsem tak akorát a neberu to jako prohru. Prostě jsem pomalý běžec.
Jsem moc ráda za tuto zkušenost a tento zážitek. Budu běhat dál a nic mě nezastaví. Cením si podpory všech a děkuji , že jsem s Vámi mohla sdílet svůj zážitek:), protože kdybych to neměla komu říct, tak to by bylo strašný!