Když jsem naposledy hledala před rokem s rodinou, byl to čas strávený smysluplně, pospolu, nikoli však úspěšné hledání. V kopcích u Rybářské bašty v Tetčicích mám stále placatku se slivovicí od Katky Holíkové. Tu jsem po několika hodinách hledání nenašla, zato jsem vyčistila přírodu od nežádoucích kovů, měla jsem zraněný prst od rýče a ani po telefonické domluvě s Katkou, jsem poklad nenašla. Přijímám to, jak to je, protože některé poklady nechtějí být nalezeny hned, ale až přijde jejich čas.
Poklad od Tondy jsem hledala dvakrát, podryla jsem lavičku s výhledem na Zastávku, ryla jsem u pole, kde detektor hlásil mince, kopala jsem trpělivě v potu tváře metr hluboko do země, bolest zad nevnímaje. Jakmile jsem se včera po dvou letech hledání pustila do pokladu od Tondy, našla jsem u pole plechovku s pivem. Nevypila jsem ji. Důležité je, že na mě někdo myslí, na mou touhu hledat, schová mi to a může to být cokoli na světě a ví, že mám ráda hledat poklady a o to jde. I kdyby to byl kovový střep a byl pro mě, tak to má hodnotu půlky Vesmíru. Rozumíte…
Práce s detektorem není nic snadného, protože stále něco hlásí. Rok mi trvalo, než jsem pochopila, že nesmím mít nic, co by rušilo signál, ani prstýnek, nic v batohu, pozor na rýč, když mám blízko rýč, kterým pak ryju a kopu, tak ten samotný rýč ruší signál hodně.
Celkově je detektor věda. Když jsem se doma učila poznávat kovy, hlásilo mi to všechny kovové úchyty, které jsou patrně ve stropě nebo podlaze našeho domu, hlásí to i lustr sousedů bydlící pod námi. U babičky v Bosonohách mi detektor hlásil kovy všude, člověk se musí naučit odlišovat zvuky a čísla kovů. Jenže když hledám poklad, nikdy nevím, co ten poklad je. Když jsem našla první poklad, zvoneček v naší zahrádce, byl v plechovce. Některé hledání je matoucí, protože detektor hlásí železo, hliník a pak třeba stříbro a já hledám hledám kopu a vůbec nic ve velké hloubce nenajdu, pod kameny a kořeny někdy jít nejde, přírodu neničím, takže to nechávám být. Zvoneček v plechovce jsem našla až třetí den hledání, když jsem proryla zahrádku, přemístila cibuloviny krokusů, zničila konvalinčí a pak jsem se urazila, že detektor je krám a už jej nebudu a nechci používat.
Jenže když jste jednou hledač pokladů a rozhodnete se pro to nebo to máte v krvi a v genech, tak nejde skončit. Celé noci myslíte na to, co ten poklad byl, kde byl, zda to nebylo třeba něco maličkého srdci blízkého nebo něco velkého a Bůh ví co a nebyla jsem blízko? Člověk, který je hledač pokladů nesmí vzdát svoje hledání ani omylem. Sny o truhlách s mincemi, drahokamy a prsteny nemám. Zdávají se mi sny o maličkých knoflíkách, oprýskaných kusech nádob a o minci, která je pod zrcadlem a nejde už zachránit ani zubní pastou ani destilovanou vodou vyčistit. Proto musíte hledat stále, hledat pořád. A jak známo, kdo hledá, ten najde.
Když jsem 3.5.2020 dostala zprávu od Kristýnky, Jitky a Milana, že mám poklad schovaný někde u nás, tak mě to překvapilo, protože u nás znamená blízko Rosic, to mě nenechalo chladnou. Mapa nakreslená ručně byla přehledná. V Oboře u obrázku jsem nikdy v životě nebyla. Je to ostuda, protože Rosice znám 16 a půl let a Oboru neznám skoro vůbec. Vlastně jsem tam běžela, ale nevěděla jsem, že je to Obora. Nejdříve jsem chtěla Jiti napsat, aby nebyla zklamaná, když bych to třeba několik let nenašla, což se mi děje, něco nejde najít. Proto jsem si vzala kolo, rýč, detektor, radlera, vodu, mobil a vyrazila jsem s těmito předměty, rychle jsem se přemístila do Obory. Jenže v jedné zatáčce mi rýč vyletěl z batohu a s detektorem i ve zmenšeném stavu nešlo na kole moc jet a když jeli dva cyklisti proti mě, rozdělil se mi detektor na dvě části, vlál na jedné šnůrce, toto jsem ještě nezažila, snad se nerozbil. Navěsila jsem si rýček na jedno řídítko a detektor jsem si zavěsila kolem krku, tj dvě kovové tyče a drát kolem krku, když by mě někdo vyfotil, budu za exota roku, ….Nic. Je čas dát si radlera na ex a hledat, kde je místo ,,u obrázku,,. Data na mobilu nemám, takže kde vlastně jsem, ví jen Bůh. Jela jsem na kole a jedním šmahem hledám cvičně na různých místech, čistím přírodu od konzerv a není možná….nacházím místo U obrázku. Zjišťuji, že jsem tu jednou běžela když byl Trojpochod Babice Rosice Zastávka. Ale nevěděla jsem, že je tam obrázek a krásné posezení, místo opravdu magické. Hledám hledám hledám hledám hledám hledám hledám hledám, pípá mi to všude. Všude je různě poházených kovových plíšků, kus pluhu poblíž pole. Konzerva rezavá, kus čehosi, co nejde identifikovat. Zachvacuje mě po hodině marnosti pocit, že to asi nenajdu, zbliknu, že slunce bude zapadat. Píšu Jiti, jak je to asi hluboko? Zda to třeba není tři metry pod povrchem zemským. Bojím se Zemského jádra, které je žhavé a bojím se, že nebudu mít dost sil. Pak se podívám na mapu a zjišťuji, že stojím asi jinak. Hledala jsem spíše pocitově a to byla chyba. Měla jsem se řídit víc mapou. Vypila jsem všechnu vodu a za stromem jsem vyčurala radlera. Hledám dál, padá do mě jabko a musli tyčinka, ptáci cvrdlikají, na mém lokti se páří dva komáři, příroda je mocná čarodějka. Jiťa odepsala, že je to v hloubce do 30 cm. Takže dobrý. Zemské jádro je trošku hlouběji než poklad pro mě. Nevzdávám to, i když jsem Jiti do sms napsala, že pro dnešek končím. Nebudu přece hledač zoufalec, ale hledač odhodlanec, který prostě jak se sekne, tak dokáže najít, když má pomocníka na kovy. Jenže já ty poklady znám. Chtějí zůstat skryty tak dlouho, jak potřebují. Zkouší nás, nechtějí, ať je najdeme hned. Pak by skončilo hledání a mohlo by nastat pusto a prázdno. Hledání je krásné. Hledám dál poklad od Kristýnky, naší malé Růženky…a obracím kameny, krtonožky vybíhají ze svých úkrytů, nikde nic není, hele plíšek, vidím nápis Palírna u zeleného stromu, to bude z kořalky, tak 50 let staré. Hledám dál a najednou se podívám znovu na mapu a dovtipuji se, že kolečka na mapě nebudou kameny, ale asi vysazené stromy, takže zase hledám blbě. Když zjišťuji, že moje orientace v mapách je bohužel chabá, slyším za sebou hlas cyklisty, který se ptá, zda hledám miny z 1.světové války. Zjišťuji, že je to Standa Mikeš, kamarád, který hrál v Růžence pana krále. Jeho Veličenstvo odněkud někam jede, nejsem schopna se zmotat, že v období Pandemie vidím člověka (pokus o vtip), Standa byl moje dobré znamení, že to ještě nemám vzdát, protože můj stav nebyl daleko od zoufalství. Já ten poklad prostě musím najít DNES, si říkám. Standa se podíval do mapy a hned věděl, kde mám hledat. Ukázal mi to. Já jsem to do té doby neviděla a nevěděla. Točila jsem se s mapou na místě několikrát vpravo i vlevo a vědoma si nejistoty jsem se motala jak káča na báni, ale já ti dám na frak orientace moje. Rozhodně, jak mi Jeho Veličenstvo Král poradil, hledalo se mi pak lépe. Přestože jsem stále najít nemohla, už jsem tušila, že jsem blízko. Tak moc blízko. Ryla jsem jak krtek, funěla jak bernardýn, slunce západ se dotýkal stromů, …lilo ze mě jak z konve, i kdyby do mě uděřil blesk, tak to nevzdám. Cítila jsem se silnější jak hrom. Hledám poklad, nic mě nesmí vyrušit, jsem blízko….Podívám se na hodinky, 20.30 hodin. Proboha, vyjela jsem 17.30. Manžel zmiňoval proč se voníš, když jdeš do lesa. No, člověk nikdy neví.
Najednou detektor pohvizduje píseň Vítězství. Našel více kovů najednou. Myslela jsem si nějaký smotek drátů, ale jak hrabu, hledám, ryju, vyhrabuju rukama, moje nehty jsou černé, moje polštářky prstů necítí nic, mám vytřeštěné oči a vytahuji poklad z hlubin, z hlíny, v igelitce je několik věcí najednou, prostě poklad. Pocit, když najdete poklad, je nepopsatelný, Několik hodin nemůžete uvěřit. Přejete si, aby euforie z nalezení neskončila. Přejete si, aby to byla pravda a ona to pravda je. Děkuji osudu, životu za svoje příběhy, za rodiče, za lidi kolem mě, za všechna dobrá znamení, za krásné chvíle na tomto světě, děkuji Andělu strážnému, kterého jsem našla, a který na mě zazvonil….Poklady jsou v nás!